Reprezentativním příkladem pro mikroregion s vysokou koncentrací sídel zaniklých po druhé světové válce je úpatí Bukové hory na pomezí děčínského, ústeckého a litoměřického okresu. V extrémních přírodních podmínkách zde fungovalo několik horských vsí, které stranou infrastruktury skomíraly na pokraji zániku až do 60.let 20. století, kdy člověk boj s lesem a živly definitivně vzdal. Například statky ve Vitíně (jedné z větších obcí) nebyly ani zbořeny a jejich výrazná torza doposud ční uprostřed bujné vegetace jako kulisy neznámých, dramatických příběhů 20. století.
Stranou pozornosti člověka, obývány pouze muflony a jinou divou zvěří zůstaly ruiny až do počátku třetího tisíciletí, kdy se je rozhodl charismatický vedoucí Archivu města Ústí nad Labem PhDr. Vladimír Kaiser navrátit do povědomí milovníků krajiny a její historie. Se svým záměrem předstoupil před studentky a studenty Kulturně historické regionalistiky Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Budoucí archiváři, památkáři a historici byli jeho nápadem nadšeni, projekt aktivně podpořilo podporuje i vedení univerzity, jmenovitě současná děkanka PhDr. Michaela Hrubá. Okouzlujícím a velice sympatickým byl rychlý posun od slov k činům. Započala terénní prospekce, dokumentace reliktů osídlení a důkladná archivní a historická rešerše. Cílem neformálního výzkumného kolektivu byla příprava turistické stezky po zaniklých obcí a její propagace. Od roku 2006 byly aktivity strukturovány prostřednictvím seminářů studentů ústecké regionalistiky a výsledkem jejich pracovního nasazení bylo Slavnostní otevření turistické stezky 16. června 2007.
Patroni naučné stezky však neusnuli na vavřínech, ani v kopřivách a šípkovém křoví, pokračují v archivním studiu, stezku udržují a prezentují odborné i laické veřejnosti. Důkazem pro to byl i letošní 3. ročník putování po naučné stezce Zubrnice – Malé Březno, který se konal v deštivou chladnou sobotu 30. května 2009.
Ráno jsem vystoupil ve Velkém Březně z příjemně vytopeného osobního vlaku z Děčína. Venku drobně mrholilo a já jsem byl nevyspalý. V Jednotě jsem si koupil gumové rohlíky a jogurt a posnídal v autobusové zastávce. Autobus z Ústí do Zubrnic přijel s lehkým zpožděním a byl plně obsazen poutníky a několika domorodci, kteří vrhali na mladé usměvavé výletníky nevraživé pohledy. Stál jsem v uličce téměř u řidiče a s nedůvěrou sledoval zhoršující se počasí. Cesta do Zubrnic uběhla vcelku rychle, a na zastávce nedaleko skanzenu se nakonec sešla přibližně dvacítka nadšenců v pláštěnkách. Nechyběl doktor Kaiser, studenti a již dostudovaní, Češi, Němci a jeden pamětník zašlých časů. Bez velkého otálení jsme vyrazili po rozbahněné jílovité stezce do prudkého kopce. Během vysilujícího stoupání k první zaniklé samotě jsme byli již všichni mokří, ale na dobré náladě, podporované zásobami, nám to neubralo. Společně jsme lamentovali, že kvalitní trekingová obuv je jedna věc, ale její údržba věc druhá. Hned několik se nás shodlo, že jsme si zrovna právě před dnešním výletem zapomněli své usně impregnovat. Impregnovali jsme se však vnitřně a tak nám nevadila ani čvachtající voda v botech. Zastávky se konaly většinou v místech zaniklých obcí, kde nám autoři stezky připomněli fakta a především veselé příhody z přípravy a značení zelené stezky. Zasloužený odpočinek na půli cesty a v suchu proběhl v Děčínské boudě na Bukové hoře, kde jsme se občerstvili párkem a lahodným březenským pivem.
Z Bukové hory jsme pokračovali za drobného deště, z kopce a po kluzké cestě do Vitína. Relikty statků jsou dochovány téměř v intaktním stavu a lze na nich sledovat zajímavé detaily lidové architektury. Ale počasí je neúprosné a tak po sérii vtipných fotografií zabahněných mladých vědců a vědkyň pokračujeme dále dolů do Malého Března. Směju se pádům a parakotoulům spoluputovníků a každou chvilku padám sám. Nakonec se šťastně skutálíme do vyhlášené restaurace U Fešáka, kde je sucho, teplo a pivo. Tam na nás čeká s úsměvem na tváři doktor Kaiser, který si letos stezku prošel po vlastní ose, přičemž napnil proutěný košík bezovými květy a množstvím májovek a jiných "dobrých a jedlých" jarních hub.
V pauzách v družném rozhovoru u stolu přemýšlím nad tím, jak moc mě dnešní deštivý výlet nadchnul. Nejvíce to propojení myšlenky a činu. Sám jsem nejlepším důkazem toho, že sliby jsou chyby. Mrzí mě, jak málo ze svých nápadů se mi podaří převést do praxe a moc závidím "patronům stezky na Vitín" jejich akceschopnost. O tom, že mají široký úspěch svědčí nejlépe prochozenost zelené trasy, a na ní spousta otisků podrážek návštěvníků. A krásné je, že staré, zarostlé a zapomenuté stezky hostí zase své poutníky, kteří při toulkách krajinou přemýšlí. Zaniklé vesnice, osady a samoty snad brzy prozradí něco ze svých pohnutých osudů prostřednictvím naučných tabulí. Téma vztahu člověka a krajiny je nekonečné a myslím si, že vnímání zaniklého historického osídlení je jednou z jeho nejvíce poutavých podkapitol.
více informací o naučné stezce http://ff.ujep.cz/zanikleobce/index.php
reportáž České televize, Toulavá kamera http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/209411000320510-toulava-kamera/