První překvapení není zrovna pohodové. Početně obsazené zahrádce s obstojným pivem dominuje hluk v podobě reprodukované hudby nejoblíbenější české kapely Kabát. Upíjíme pivo a věnujeme se zadrhávajícímu se rozhovoru. Ve chvilkách mlčení se věnuji pozorování spoluosazenstva podniku. Dokonalý průřez obyvatelstvem – od maminek s kočárky přes podnapilé tatíky s batolaty, studenty až po ztepilé tváře bývalých lampasáků, dnes generálů a majorů alkoholismu ve výslužbě.
Moje společnice je zde mezi svými, s každým se zdraví, prohodí slovo, občas mě představí…usměju se – ano, ano archeolog – ne, pyramidy nekopeme – ani dinosaury – jó, tys kopal tady v Kadani – my totiž máme doma pod barákem takový starodávný sklepení – a nechtěl bys ho vykopat? Upíjíme další piva, konečně nás přestanou mučit Kabáty a konverzace začíná být spontánní.
Kamarádka se shání po jointu a já (sic slušný chlapec, drogami téměř nepolíbený) ji v tom podporuji. Nakonec si přisedneme k sympatické partičce pod stříškou, proběhne představování a já jsem stále přesvědčen, že se samotné aplikace účastnit nebudu. Budu vše z povzdálí sledovat a dokumentovat. Nejsem žádný odpůrce marihuany a mravokárce, ale většinou se bráním frázemi o tom, že se hulení stalo skupinovým sportem, a že ztrácí svůj původní půvab. Opět proto pronesu něco v tomto smyslu, nikdo mě však nevnímá, a ani sám si nejsem jist, zda to myslím vážně. Do společnosti přibude nová postava, hezká drobná zrzka s drzým úsměvem na tváři a chystá se první joint.
Prvního kola se nakonec přeci jen neúčastním a sleduji reakce protagonistů, především Zuzky a její nově příchozí kamarádky. Magická rostlina začíná pomalu působit, první dlouhé pohledy do prázdna střídají výbuchy smíchu. Společnost se odebírá hrát stolní fotbal, který mě už vůbec neoslovuje a tak se věnuji pivu a konverzaci. Hra jim trvá vcelku dlouho, nakonec to vypadá na remízu a vracíme se ke stolu. Vzhledem k pozdní hodině a únavě se část osazenstva loučí a odchází do večerních kadaňských ulic. U stolu zůstávám nakonec sám se Zuzkou a její kamarádkou. Po chvíli příjde na řadu další joint, umně jej balí zrzka s drzým výrazem a já vím, že tentokrát neodolám…
Zuzka mi podává jointa, prvního po půl roce, a já teoreticky a technicky poučen, několikrát potáhnu a zadržím dech. Lehce se zakuckám, ale dámy to s taktem přehlednou. Magická síla rostliny na mě jako na nováčka působí rychle a velice silně. Střídají se stavy veselosti a zamyšlení, ztrácím pojem o čase… Po další sérii šluků přestávám rozumět rozhovoru kamarádek, chvilku slyším praskání jak ve starém rádiu… a pak…jakoby plynule pokračuje rozhovor holek. Ale témata jsou podivná a jejich tváře pozměněné. Připadám si, jako bych se ocitl v nějakém filmu, do jehož děje nemohu zasáhnout. Snažím se reagovat, mluvit, ale nejde to. Tuším, že podléhám halucinaci a nebráním se. Takové stavy neznám a lákají mě. V momentech prozření zjišťuji, že se děvčata poněkud baví na můj účet, ale nejsem schopen, ba vlastně ani moc nechci vystřízlivět. Po blíže neurčitelném časovém úseku se rozloučíme a já, stále v excitovaném stavu, vyrážím za město, k řece.
K noclehu si vybírám louku nad přehradou, kousek za posledními kadaňskými domy. Lezu do spacáku, poněkud nemotorně se obracím na záda a civím do hvězd. Žádný velký "hulič" ze mě asi nebude, ale už se nikdy nebudu bránit posunutí hranic reality a nevšedním zážitkům. Doufám, že vždy budou mé reakce na marihuanu takto příjemné, a budou se odehrávat v dobré společnosti. Zavírám oči a po celou noc se mi zdají nevšední barevné sny.